Je naprosto normální, že lidé touží po svém bydlení. Chtějí mít svůj byt nebo dům, který by měl v ideálním případě patřit jenom jim samotným, ve kterém by byli sami svými pány. Jenže takový sen je pro naprostou většinu z nás takřka nedosažitelný. Protože nemovitosti v soukromém vlastnictví jsou hodně drahá záležitost, jakou si jen tak někdo pořídit nemůže.

Když tedy chtějí mladí lidé bydlet ve svém, chtít sice mohou, ale určitě si to nepořídí bez cizí pomoci. Protože nemají doposud našetřeno, a kdyby čekali s koupí takové nemovitosti až na dobu, kdy dají potřebné peníze ze svých příjmů dohromady, mohlo by se lehce stát, že dřív skonají na sešlost věkem, než spočinou pod vlastní střechou.

Pokud tedy někdo touží po bydlení ve vlastním, musí si velice často na takový luxus půjčit. Nejspíše si tedy musí vzít hypotéku, která mu ony potřebné peníze poskytne v době, kdy je jich třeba, s tím, že pak bude nutné takovou půjčku splácet, a to zřejmě po desítky let.

Jenže stoprocentní hypotéky už se dnes neposkytují. A tak musí někdo takový počítat s tím, že bude muset část ceny kupované nemovitosti zaplatit ze svého. A i následné splátky mohou být docela vysoké, což může v konečném důsledku znamenat, že někdo takový na hypotéku na vlastní byt nedosáhne.

Ale má se kvůli tomu smířit s tím, že bude muset zůstat u rodičů nebo putovat z podnájmu do podnájmu? To rozhodně ne. Když už totiž dotyčný nemá na to, aby si koupil vlastní objekt aspoň na hypotéku, může zvolit i podobnou, avšak významně levnější a tedy i dostupnější alternativu.

Když se totiž vezme hypotéka na družstevní byt Americká hypotéka, je tato sice obvykle o něco nižší a nevýhodnější než hypotéka poskytovaná na vlastní nemovitost, a sice kvůli nedostatkům, jež má družstevní bydlení ve srovnání s tím vlastním, ale přesto to může být ideální volba, protože na takovou nižší půjčku člověk snáze dosáhne. A rozdíl mezi soukromým a družstevním bytem není takový, aby to muselo vadit.